Rodinovolnictví

  • strict warning: Non-static method view::load() should not be called statically in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/views.module on line 1118.
  • strict warning: Declaration of views_handler_field::query() should be compatible with views_handler::query($group_by = false) in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/handlers/views_handler_field.inc on line 0.
  • strict warning: Declaration of views_handler_sort::options_validate() should be compatible with views_handler::options_validate($form, &$form_state) in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/handlers/views_handler_sort.inc on line 0.
  • strict warning: Declaration of views_handler_sort::options_submit() should be compatible with views_handler::options_submit($form, &$form_state) in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/handlers/views_handler_sort.inc on line 0.
  • strict warning: Declaration of views_handler_sort::query() should be compatible with views_handler::query($group_by = false) in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/handlers/views_handler_sort.inc on line 0.
  • strict warning: Declaration of views_handler_filter::options_validate() should be compatible with views_handler::options_validate($form, &$form_state) in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/handlers/views_handler_filter.inc on line 0.
  • strict warning: Declaration of views_handler_filter::query() should be compatible with views_handler::query($group_by = false) in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/handlers/views_handler_filter.inc on line 0.
  • strict warning: Declaration of views_plugin_query::options_submit() should be compatible with views_plugin::options_submit($form, &$form_state) in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/plugins/views_plugin_query.inc on line 0.
  • strict warning: Declaration of views_plugin_style_default::options() should be compatible with views_object::options() in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/plugins/views_plugin_style_default.inc on line 0.
  • strict warning: Declaration of views_plugin_row::options_validate() should be compatible with views_plugin::options_validate(&$form, &$form_state) in /home/brontosaurivhimalajich/www/sites/all/modules/views/plugins/views_plugin_row.inc on line 0.

„Musím jet na dobrovolnictví, dokud mi není třicet,“ často říkají dobrovolníci Brontosaurů v Himálajích. „Potom už mě práce ani rodina nepustí.“ Že právě opak je pravdou, ukazuje příběh tří rodin, které vyrazily pomáhat do Malého Tibetu.

Prázdninové dobrovolnictví je cesta 30 dobrovolníků do školy Spring Dales Public School ve vesnici Mulbekh organizovaná Brontosaury v Himálajích. Dobrovolníci zde 14 dní vyučují libovolně zvolený výukový projekt nebo pomáhají na stavbě. Celková délka cesty Praha – Praha je tři týdny.

Tento rok se ke skupině prázdninových dobrovolníků připojily tři rodiny s dětmi. Nejmladší člen skupiny byl patnáctiměsíční Felix, potom desetiletá Bibiana, dvanáctiletý Kristián, třináctiletý Vašek, patnáctiletá Johanka a šestnáctiletý Tobiáš. Poprvé za jedenáctiletou historii akce se tedy vypravily rodiny, jejichž děti vyučovaly samostatně nebo společně s rodiči.

„Hned jak jsme přiletěli do hlavního města Malého Tibetu, vyděsilo mě, že se s nikým nedorozumím. Všichni mluvili pouze anglicky!“ popisuje desetiletá Bibi. „Dokonce tamní děti umí mnohem lépe anglicky, než je u nás běžné. V průběhu pobytu jsem se však zlepšovala a na konci jsem sama řekla, že jdu spát na střechu a že se tam budu dívat na hvězdy.“

Po příletu do hlavního města bylo potřeba se trochu aklimatizovat. Adaptaci na 3500 m nad mořem všichni v pohodě zvládli. Po dvou dnech odpočinu jsme jeli autem 6 hodin do vesnice Mulbekh. „Fascinovalo mě, kde všude silnice vedou a že mají kolikrát celkem dobrou kvalitu. To by naši silničáři nemohli nikdy zvládnout, určitě by hledali nějaký neřešitelný problém,“ popisuje šestnáctiletý Tobiáš.

 

Vesnice Mulbekh je poslední buddhistická vesnice po cestě z Malého Tibetu do Kašmíru. Žije zde 3500 obyvatel, kteří si před 26 lety založili vlastní školu. Brontosauři v Himálajích se poprvé do školy podívali v roce 2008. Od té doby se počet studentů zvýšil z 80 na 250, studenti mají nejlepší studijní výsledky z celého okresu a na rozvoj školy se podařilo získat 12 milionů Kč včetně darů od 14. dalajlámy.

„Každý, koho jsem v Mulebhku poznal, se na mě mile usmál a pozdravil… To se mi v Praze rozhodně nestane,“ popisuje dvanáctiletý Kristián. „Nepříjemné mi bylo, jak mi děti ze školy stále sahaly na vlasy, které je tolik fascinovaly.“

Pozorností trpěl i nejmenší Felix. Nejdříve si musel na letišti zvyknout na nových 30 dobrovolnických tváří. Když už je aspoň trochu znal, přijeli jsme do školy, kde si všichni na to roztomilé blonďaté děťátko ředitele neziskovky potřebovali sáhnout. To Felixe vytáčelo až k zuřivosti. Vše se změnilo teprve v momentě, kdy se rozneslo, že Felix také přímá dary. Tamní děti jej každý den zahrnuly lízátky, bonbóny a žvýkačkami, kterých měl tolik, že už je zahazoval. I když to tak na začátku nevypadalo, po pár dnech si Felix uvědomil, že být místní bůh není tak špatné.

Bibina ráda tancuje, a tak pro děti udělala volnočasový kroužek tancování. Ve svých deseti letech byla nejmladší samostatně vyučující dobrovolník ve škole. „Organizátor Jirka mi říkal, že se musím připravit, že na mou hodinu třeba nikdo nepřijde,“ popisuje Bibi. „Nakonec tam chodilo 50 dětí – mnohem více než na hodiny ostatních dobrovolníků.“

„Překvapilo mě, že jsem pro tamní děti nebyla malá holka, ale trenérka,“ pokračuje Bibi. „Prostě mě respektovaly, a to bylo super. Dokonce když jsem něco udělala špatně, udělaly to taky špatně, abych se necítila blbě,“ usmívá se. „Na konci pobytu mi přinesly dárky a jeden z nich byla barbína. Nohy a trup byly však zcela z jiné panenky a každá polovina byla zabalena vložením do petky od Coca coly. Přišlo mi, že jsem od nich dostala to nejlepší, co tam měly,“ doplňuje s dojatým úsměvem Bibi.

Vašek společně se svou mámou vedl hodiny vaření. Umožnili dětem připravit a ochutnat jídlo ze všech koutů světa. „Protože mě vaření moc baví, byl jsem moc rád, že nás tamní děti naučily vařit tibetské jídlo, které bylo moc dobré,“ popisuje třináctiletý Vašek. 

Kristián měl společně s dobrovolníkem Láďou elektrikářský kroužek. Za 14 dní si děti drátek po drátku upájely vlastní čelovku. „Jsem moc rád, že mi s tím Kristián pomáhal, učit každého žáka s pájkou od začátku by bylo pro jednoho příliš mnoho práce,“ shrnuje Láďa.

„Po škole jsme s tamními dětmi vždy hráli různé hry,“ popisuje Kristián. „Jejich hry jsou jiné, protože jsou bez míče… Mají tam všude hory a míč jim lehko utíká z kopce. Nejčastěji jsme hráli Kho Kho, což je taková forma honěné v týmech po 12 dětech. Pokud pojedu do Mulbekhu další rok, rád bych děti učil parkur,“ uzavírá Kristián.

Často se setkáváme s dotazem, jestli se dá za 14 dní vůbec nějak pomoci. Za jedenáct let jsme se to naučili, ale nebylo to zadarmo. Když jsme poprvé jeli do Malého Tibetu, kopali jsme základy nového klášteru ve vesnici Sapi. Za týden naší práce přišli místní s tím, že se moc omlouvají, ale základy mají být o dva metry vedle. Některé holky začaly brečet a prohlašovaly: „Jak nám to ti hajzlové mohli udělat?!“ Když to místní viděli, rozhodli se zachránit situaci a řekli, že „už jede bagr, který to všechno vykope“. Další den při rozlučkové ceremonii místní vyčíslovali, jak jsme si zlepšili karmu, na pozadí bagr dvakrát máchl lopatou a základy byly jinde. Nakonec se nás tamní zeptali, jestli bychom mohli na ten bagr něco přispět. Takže naše práce je moc nezajímala, ale naše peníze už jim byli milejší. Jinak řečeno, každá ze skupin do toho šla s jiným očekáváním.

Další rok jsme s sebou vzali herečku Světlanu Nálepkovou, která v průběhu pobytu posílala články do bulvárních plátků. To neuvěřitelně iritovalo „běžné“ dobrovolníky, kteří říkali, že „jestli Světlana pošle ještě jeden článek, tak já pojedu domů! Proč tam nenapíše taky něco o nás?! Vždyť to vypadá, jako kdyby tady pomáhala jenom ona, a přitom my tady makáme!“ Naučili jsme se tedy také to, že dobrovolníci pomáhají hodně i kvůli sobě a svému vlastnímu obrazu.

Aby čtrnáctidenní pomoc dávala smysl, připravujeme účastníky půl roku před jejich odjezdem, dobrovolnictví má jasné cíle a místní lidé vědí, co o něj očekávat. Dobrovolnictví je také součástí velkého spektra aktivit, které Brontosauři v Himálajích realizují s tamní školou a díky tomu se vzájemné podporují. „Když jsem nastupoval v roce 2008 do školy, děti brečely, že musely do školy,“ vysvětluje ředitel školy Norboo. „Po deseti letech děti brečí, pokud k nám do školy nemohou. Je to díky zpestření výuky, které jim jednou za rok zajistí čeští dobrovolníci.“

Nicméně zpátky k letnímu dobrodružství rodin. Tobiáš vyučoval počítačovou hru Warcraft. V průběhu 14 dnů děti trénovaly ovládání hry a na konci je čekal turnaj, na který se přišly podívat ostatní děti. Do turnaje se přihlásilo sedm týmů po dvojicích. Do finále se dostaly týmy Schorpio a Tunder. Tým Schorpio zvolil obrannou strategii a zcela opevnil svou základnu. Tým Tunder všechno vsadil na vybudování velké armády, kterou však poslal nekoordinovaným útokem na tým Schorpio. Armáda Tunderu padla na opevnění Schorpia a ten s nepočetnou armádou zničil protivníkovu základu. „Obtížně jsem se srovnával s tím, že se děti hru neučily tak rychle, jak jsem si představoval. Uvědomil jsem si, jak samozřejmé je pro nás ovládání počítače a že jinde na světě to může být jinak,“ shrnuje Tobiáš.

„Já jsem děti učila olympijské disciplíny,“ říká Johanka. „Na počátku bylo problém dětem vymezit hranice her. Stalo se nám, že děti proběhly cílem a běžely dále. Běžely až na kopec a my jsme je museli honit, aby se vrátily zpět, a děti z toho měly legraci, a ještě nám utíkaly. Po překonání počátečních komplikací mi přišlo, že děti sporty moc baví a je škoda, že tělocvik běžně nemají.“

Veškeré dění ve škole je podpořeno ex-studenty mulbecké školy. Ti pomáhají s výukou, porozuměním, ale taky se zajištěním různých výletů. Všechny naše děti se shodly, že to s nimi bylo úžasné. „Pořád jsem čekal, kdy řeknou něco jako Ty vole, ale pořád jenom Yes Sir, No Sir. Začal jsem silně pochybovat, jestli je česká nátura vůbec vybavena přijmout takové slušné chování,“ popisuje Tobiáš. „Měl jsem pocit, že přes ten slušný závoj je velmi obtížné zjistit, co si skutečně myslí.“ Johanka vzpomíná, jak ji ex studenti překvapili u taboráku. „Kluci rozdělali oheň, vytáhli kytaru a na smartphonech začali hledat přes mobilní data text písniček. Moje romantická představa o zpívání u táboráku dostala silnou trhlinu,“ směje se Johanka.

Ex studenti nám zprostředkovali výlet k ledovcovému jezeru nad vesnicí. „Nejdříve jsme museli přespat ve dvou starých domech. K těm ani nevedla cesta a poslední 15 minut jsme šli pěšky. Bylo úžasné vidět, jak ti lidi bydlí,“ popisuje Vašek. „Další den jsme vyrazili na celodenní túru. Nejdříve jsme vystoupali z 3800 m do 5000 m a potom jsme šli oklikou zpět. Na cestě zpět jsme ztratili cestu a museli jsme slézat obrovské kamenité srázy. Byl to nejnáročnější výlet, který jsem kdy zažil, a jsem rád, že jsem to zdolal,“ uzavírá Vašek. „Když jsem se potopil do jezera, bylo tak ledové, že jsem nemohl ani dýchat,“ popisuje Kristián své dojmy z výletu. „Na začátku výletu jsem přeslechla, že si mám vzít čepici a pití,“ říká Bibi. „V průběhu výletu už mi bylo špatně a na konci jsem omdlela úpalem a dehydratací. Myslela jsem, že mě odvezou do nemocnice, ale potom mi došlo, že tam žádné nejsou. Všechno nakonec dobře dopadlo, ale byl to moc silný zážitek a přísahám, že si příště čepici vezmu,“ uzavírá Bibi.

„Je super, že v Malém Tibetu se neřeší řidičské průkazy, takže jsem v šestnácti mohl řídit motorku s obsahem 500 cm3,“ říká Tobiáš. „Ale na konci mi všichni říkali motorkobijec, protože jsem tři motorky v průběhu poškodil nebo rovnou rozbil. Nicméně na konci pobytu jsem cítil zadostiučinění, když jsme sjížděli na Indus. Na kajaku jsem seděl podruhé v životě a sjel jsem peřeje obtížnosti 2 a 3, aniž bych se cvakl, zatímco všichni ostatní plavali dvakrát až pětkrát.“

Pokud by vaší rodině připadala letní cesta stále málo obtížná, můžete v Brontosaury v Himálajích vyrazit v lednu, jak to udělal Lukáš Matěna. Ten sebou vzal svých pět dětí věku 11, 9, 6, 3 roky a 10 měsíců a vyučovali jeden měsíc hokej a IT. V lednu není potřeba překonat pouze nadmořskou výšku 3500 m a horší hygienu, ale také venkovní tepotu až kolem – 30 °C.

„Po příjezdu jsme si s dětmi zavzpomínali na film Obecná škola, protože před tím, než si strčím lžičku do pusy, je potřeba ji zahřát,“ popisuje Lukáš. „Naše prostřední děti jsou ve věku, kdy již pokoušejí různé hranice. Takže když jsem je balil na cestu ven, byl jsem vždy rád, že jsem je přesvědčil, aby si vzaly bundu aspoň do ruky. Když potom vyběhly ven do – 20 °C, nemusel jsem je k oblékání přemlouvat. Malý Tibet je vlastně poušť. Když do toho prachu napadne sníh, objeví se všude kombinace prachu a bláta. Na vnější čistotu dětského oblečení brzy rezignujete, zvlášť když nejste schopni uhlídat ani svůj vlastní vzhled. Dospívající syn to měl těžké. Ranní meditace jsou podle něj "blbé", jídlo je "hnusný", na bruslích je to s místními dětmi "nuda, protože nic neuměj" a je tu "strašná zima a nedá se nic dělat". Nicméně hokej s dospěláky si moc užil, a když potom s dětmi pálili odpadky, začalo jej to bavit.

S Brontosaury v Himálajích jede pomáhat každý rok 60 lidí. Od začátku pomoci tamní škole se do Mulbecku vypravilo 400 lidí. Pokud chcete jet v létě 2019 na prázdninové dobrovolnictví, je potřeba poslat do konce ledna 2019 přihlášku, následně absolvovat přípravy a na začátku června vyrazit. Neváhejte se do toho pustit společně i s vašimi dětmi!

Fotografie: 
Rodinovolnictví
Rodinovolnictví
Rodinovolnictví