Benefiční cesty na rok 2024 najdete již na webu www.himalajskypatron.cz

Back to top

Jak se Nikolka do Himalájí vydala

Tak jsem oznámila výpověď. Po 6 letech ve své první práci. Fůů. Kolegové jsou sice fajn, jedu jak raketa, ale potřebuju změnu. Na konci června bych měla odletět směr Malý Tibet do severní Indie a zahájit svůj spirituální očistec. Ještě před tím bych si ale měla stanovit správná KPI, neboli konkrétní, relevantní, měřitelné, dosažitelné a časově vymezené cíle. Co třeba taková nirvána do 30 dnů? No uvidíme. Hlavně když přijdou odměny.   


Překonávám se a navštívit informativně hned čtyři instituce. Oddělení cestovních dokladů na městském úřadě, zdravotní pojišťovnu, uřad prace a Českou spravu socialnihozabezpečení. Aby toho nebylo málo, sfouknu je hned jedno ráno za sebou, a to během dvou hodin. Doteď tomu nemůžu uvěřit. K mému překvapení se však za lejstry objevili lidé, kteří mi chtěli poradit a usnad- nit mi můj plánovaný exit.


Za pár dní už tedy vyrazím vzhůru do městečka Mulbekh v Himálajích! Zde začínám svoji spanilou osmiměsíční pouť po světě. Místo abych seděla u krbu, starala se o děti a žehlila košile, jedu někam do trapu. Místo abych seděla v kanceláři, vytvářela barevné koláče a ťukala do excelu, beru krosnu s konzervou a vydávám se vstříc „low costu“. Snad to k něčemu bude. Každopádně mě o tom přesvědčuje velké množství cestovatelských citátů, kterými jsem se v poslední době obklopila. Podle nich má být cestování nejlepší životní investicí. No, ještě aby nebylo, když mě bude tolik stát!


Brontosauři v Himálajích

Přilétáme do Lehu, pouštního města zařízlého do himálajských hor a zároveň středo- bodu celého indického regionu Ladakh. Už samotné přistání je zážitek. Letadlo se mezi bílými vrcholky hor najednou prudce spustí dolů a zázračně dosedne na na zem. Bohužel jsem zrovna seděla v uličce a vůbec nic neviděla. Město eží ve výšce 3 500 metrů nad mořem. První dny proto trávíme aklimatizací na nadmořskou výšku a prozkoumáváme okolí. Celý Leh je pro mě jako z jiného světa. Jsme obklopeni vyprahlými skalními masivy, které ostře kontrastují se sytě zelenými údolími pod nimi. Přes údolí se vlní ledovcové řeky, které však po cestě posbíraly tolik bahna, že jsou šedavě hnědé. Aspoň to ale dává více vyniknout bílým klášterním komplexům posazeným vysoko ve skalách. Ať už se ale nacházíte ve městě, nebo v horách, všude jsou tu napnuté barevné buddhistické vlaječky s modlitbami, které si odnáší vítr. Užíváme si „buddholibé“ atmosféry, dokud symptomy výškové nemoci neodezní, a můžeme se plni očekávání vydat do školy ve městě Mulbekh, kde budeme v rámci projektu neziskové organizace. Brontosauři v Himálajích působit jako dobrovolníci. Většina z nás tu má učit nebo stavět. Já je u toho budu fotit. Jsme celkem různorodá parta – já z marketingu, filmař, auditorka, učitelky, chirurg, elektrotechnik... V podstatě jsme tu ale všichni na odvykačce. Díky těsné blízkosti Pákistánu a Číny je tato oblast pro Indii velmi strategická. Jsou zde proto blokované všechny zahraniční SIM karty a wi-fi chytáme, jen když nefouká. Alkohol nám pro jistotu zakázali ještě před příjezdem. Prý kdybychom si každý koupili jedno pivo ( je nás tu něco přes 20), vykoupili bychom místním půlroční zásoby alkoholu. Prostě buddhisti! V Mulbekhu se rychle zabydlíme a pobyt ve škole utíká jako voda. Zdá se, že děti z nás mají poměrně radost. Všechny nás oslovují „mam“ neboli madam, ve škole jsou pilné a vypadá to, že je předměty i baví. Co se zde vyučuje? Elektřina, kde si žáci sestavují čelovky. Výtvarná výchova, kde se děti patlají vším možným a jsou šťastné. Zpěv, kde se perfektně naučily i píseň Travička zelená. Ekologie, kde se polemizuje, co dělat s odpadem, když v Indii prakticky nefunguje systém recyklace. Tělocvik, kde se učíme žabáka, nebo třeba keramika, v níž si děti samy lopatkami shrabaly a přesily jílovitou půdu, vymodelovaly z ní své výrobky a pak si i postavily pec, aby si mohly vypálit své budoucí exponáty…


TEN DEN JSME VYŠPLHALI 1 287 METRŮ A SLEZLI 2 603 METRY. TREK TRVAL 17 HODIN A UŠLI JSME 21 KILOMETRŮ. TAKOVÝ POHODOVÝ NEDĚLNÍ VÝLET


Ladakh, země vysokých sedel

Škola se nachází v regionu Ladakh, což je dosti specifická oblast. Když se řekne Indie, každý si představí hodně věcí, z nichž většina pravděpodobně nebude vůbec souviset s Ladakhem. Střetává se tu hned několik kultur. Od západu, ze strany Pákistánu, je ovlivněná muslimskou kulturou a ze severu od Tibetu zase buddhistickou. Místní mají povětši- nou velké kulaté obličeje, které zase bývají připisovány mongolskému původu. Hlavním poznávacím znamením ale je, že jsou všichni velmi milí. Po staletí žijí izolovaní v horách a vypěstovat úrodu během pouhých čtyř teplých měsíců je udělalo pokornými, s ochotou si vždy vzájemně vypomoct. Děti zde nemají letní prázdniny, ale zimní. Během nich jim pak doma v teplotách hluboko pod nulou předávají rodiče své zkušenosti, tradice a zvyky.


Neustálé obdivování místních hor nás přivede k myšlence také na nějakou vylézt. A proč ne zrovna na tu v okolí nejvyšší – Stok Kangri, která měří 6 153 m. n. m.? Trek trvá zhruba 4 dny a je nádherný. I kdyby člověk neměl ambice dostat se až na vrchol, už jen samotná cesta je pozoruhodná. Střídají se tu hory různorodé tvarem i barvou, v některých místech hrají až skoro sytě fialovým odstínem. První den vycházíme z nadmořské výšky 3 400 na 4 400m n. m., druhý den na5000mn.m. Až navrchol se kvůli tání ledovce vyráží v noci a s průvodcem. 


Člověk začíná v sandálkách, za dva dny končí v péřovce a spí v tzv. base campech neboli vysokohorských stanových táborech. Vždy když jsem o nich dříve slyšela, představovala jsem si náročné expedice pro ostřílené horaly. Není to ale tak nedosažitelné. Stany i jídlo jsou tu k dispozici, což také značně zjednodušuje výpravu. Nemusíte se totiž nosit s celým nákladem jídla a pití na několik dní.


Vzhůru do nebes

Noc před výstupem na vrchol toho moc nenaspím. Přece jen, má se vyrážet ve dvě v noci, počasí tu je trochu sázka do loterie a také mě tíží vědomí, že tu už několik lidí zemřelo. Ještěže jsem si zaplatila rizikové cestovní pojištění „extreme pack“, díky kterému mám jistotu, že i kdybych nepřežila, moje tělíčko aspoň bude repatriováno a nezůstane někde samo ve skalách napospas nelítostným mačkám. Hned se mi tak spí o něco lépe... Za zvuku lehkého bubnování kapek deště o stan ve tmě opět vstaneme a vybaveni připraveným balíčkem obsahujícím uvařené vajíčko, bramboru a džus vyrážíme vzhůru do nebes. Déšť postupně přechází ve sníh.


Když začne svítat, máme štěstí a mraky se na chvíli roztáhnou. Všude okolo nás se roz- pínají divoké, nezměrné hory pokryté sněhem a ledem, ze kterého se prořezávají jen ty nejostřejší vrcholky. Tady už není pánem člověk, tady se jím konečně stává příroda a my můžeme být jen pokornými pozorovateli. Hory se s námi skutečně příliš nemažou a časem stále více a více řídne vzduch. Dvěma členům naší posádky dokonce kyslík po čase dojde a musí se vrátit zpátky do tábora. Bohužel, mladí vysportovaní muži jsou prý časté oběti výškové nemoci. Ve zbylých dvou dobrodruzích spolu s průvodcem se ale nedáme a pokračujeme dále k vrcholu. Když se konečně doplazíme nahoru, tolik štěstí už na výhledy nemáme. a nezbývá nám než jen pozorovat převalující se mlhu. Popadneme tak alespoň ležící plachtu, kde je uveden vrchol 6 153 m, vyfotíme se s ní a zahájíme opět sestup. Ten den jsme vyšplhali 1 287 metrů a slezli 2 603 metry. Trek trval 17 hodin a ušli jsme 21 kilo- metrů. Takový pohodový nedělní výlet…


JESTLI INDOVÉ NĚKDY PRACUJÍ RYCHLE A EFEKTIVNĚ, PAK JE TO PRÁVĚ TEHDY, KDYŽ SE TO TÝKÁ DALAJLAMY.


Už ho vezou!

Stalo se nečekané...Do naší školy se přijede podívat Jeho Svatost 14. dalajlama. A co čert nechtěl, já jsem dokonce jedním z oficiálních fotografů. Přípravy jsou v plném proudu několik týdnů před akcí. JestlI Indové někdy pracují rychle a efektivně, pak je to právě tehdy, když se to týká dalajlamy. Seběhne se celá vesnice, aby se vytunila škola, zbudovalo pódium, a dokonce dojde i na splachovací záchod. Jeho dlouho očekávaný příjezd doprovází kordon aut, na který už čeká náš uvítací výbor. Za stěžejní okamžik návštěvy však považuji moment, když se na mě dalajlama usměje. Žerty stranou, je to jedna z chvil, které si budu do smrti pamatovat. Navzdory tomu, co na něm, jeho lidu i zemi spáchala mocnářská Čína, jsem tolik pozitivní energie a klidu v jiných očích nikdy nespatřila. Stmeluje tady celý region napříč náboženstvími a kulturami od muslimů, sikhů, křesťanů až po buddhisty. Dokonce i přijel přímo na pozvání muslimské komunity. Na jménu víry totiž nezáleží, ona se nás jen snaží udělat lepším člověkem. Podobizna Dalajlamy tu visí ve všech domácnostech, obchodech, autech, ve vesnicích daleko v horách a podobně. Něco jako u nás prezident, jen s tím rozdílem, že tady si ho věší dobrovolně.


Život s nomády

Dobrovolnictví ve škole se nachýlilo ke konci, a to zavdává dalším novým příležitostem. Jak se žije v takové indické nomádské vesnici? To se vydáváme zjistit v rámci dalšího projektu neziskovky Brontosauři v Himálajích spolu s Ivou Bittovou. Známá česká zpěvačka přijela do Indie, aby se zde potkala s místním umělcem Ančukem, vzájemně se inspirovali a poté měli i sérii několika společných koncertů. Já, jako amatérský fotograf, je mám možnost doprovázet až do nomádské vesnice v pouštních horách na pomezí Indie a Číny, odkud Ančuk pochází…


JAK SE TEDY V NOMÁDSKÝCH VESNICÍCH ŽIJE? ZAHRAJME SI MENŠÍ HRU!

KOLO PRVNÍ

Do vesnice se nejdřív musíte dostat. Cesta není lehká. Najděte na fotografii dva tanky, možná nebudete sestřeleni a můžete pokračovat dál. (Díky politickému významu regionu je oblast neustále střežená všudypřítomnými vojenskými jednotkami, tanky a protiletadlovými odpalovacími zařízeními).


KOLO DRUHÉ

Gratuluji. Prošli jste a dostali se do vesnice kočovných nomádů. Uvítají vás s úsměvem dvě malé děti. Na oplátku se s nimi podělíte o buchtu a mají vás rády. Začíná se stmívat, fouká a je zima. Je čas postavit stany a jít spát. Ráno moudřejší večera. V hlavě si zopakujte, jak se skládá stan.


KOLO TŘETÍ

Následující den ráno vás probudí chroptění jaků u stanu. Vstanete a prozkoumáváte oblast. Tak tady žijí místní nomádi? Stany z jačí vlny, která neprofoukne a neproteče. Goretex? K ničemu! Tito nomádi se prý aspoň 5x ročně stěhují kvůli trávě pro kozy, vodě a počasí. V zimě bojují se sněžnými levharty pomocí odpalovací hole a kamene. Chtěli byste být nomádem? A co že je ta hnědá placka před stanem? Jačí lejno. Hezky ho uplácali a zrovna se suší. Dobře totiž hoří.


V tuhé zimě nad zlato! Když se tak poflakujete okolo stanů, napadá vás, jak to vlastně vypadá vevnitř, a rádi byste se stmelili s místními nomády. Máte tak před sebou další výzvu! Místní neumí anglicky, a navíc máte v ruce foťák, což z vás dělá nepřátelského vetřelce.


Co uděláte?

  • a)  Nabídnete jim domácí slivovici, alkohol sbližuje.

  • b)  Zazpíváte jim ladackou píseň Papa thukpa, hudba sbližuje.

  • c)  Vtrhnete dovnitř, strach sbližuje.

  •  

Naštěstí jste zvolil správně za b). Zazpíváte jim jejich lidovou písničku o knedlících. Začnou se vám smát, ale přidají se taky, a hlavně vás pozvou k sobě do stanu na meloun a hrášek.


KOLO ČTVRTÉ

Přichází večer. Je čas vyrazit za písničkou s Ivou Bittovou a Ančukem. Poberete nějaká jačí lejna, skoupíte místní suché křoví a jdete na táborák. Iva Bittová začíná hrát na housle a zpívá, do toho brnká Ančuk na ladackou kytaru zvanou dranyen. Místní skončí s dojením několika set koz a postupně se tu scházejí. Zpívá se a tančí okolo ohně. Vtom však zpozorujete sedět u ohně vrásčitou babičku s šátkem okolo hlavy. Přes sebe má přehozenou těžkou deku a v klíně objímá malou holčičku. Přijde na vás nostalgická chvíle. Jak dlouho tu podobné nomádské vesnice ještě budou? Rodiny se postupně stěhují dolů do měst. Z přibližně 90 rodin jich tu prý zbývá už jen 17. Ledovce tají, je méně vody a život tu není snadný. Děti jsou posílány do škol do vzdáleného města a vrací se jen na prázdniny. Budou mít motivaci se sem ještě někdy vrátit?

Jste rádi, že tu můžete být a tyto chvíle zažít? Svým rozjímáním jste došli k hlubokému poznání... Hra na nomády končí!


Z nebe do pekla

Aby toho nebylo málo, střihnu si v Ladakhu ještě týdenní kurz buddhismu. Můj spirituální očistec tak může dosáhnout vrcholu. Nabytá mírumilovnými myšlenkami ukončuji svoji dvouměsíční rehabilitaci a trochu nuceně se přesouvám na několik dnů do Dillí. Myslela jsem si, že už jsem viděla skoro všechno, ale opak je pravdou. Moje dušička naplněná andělským pokojem dostává přímou ránu. Nejen díky teplotě a vlhku, ale i zmatku, křiku, nekončícímu troubení a značné chudobě, kterou tu člověk vidí na každém kroku. Do cesty se tu navíc v ulicích i mezi auty prodírá značné množství koz a krav. Kozy mají okolo hlavy často barev- ný věnec. Na dotaz, proč jej mají, se dozvídám, že jdou na popravu a že jim tím chtějí udělat hezký poslední den. Přemýšlím, jestli si na sebe také nedám jeden věnec a nezařadím se k nim do zástupu…


Mé zoufání ještě více prohloubí návštěva města Agra, kde se nachází slavný Tádž Mahal. Jde o moji úplně první cestu vlakem v Indii, kterou navíc absolvuji sama. Vše proběhne v poklidu, horší jsou následující dny. Začínám chápat, že když se nebudu moct lidem dívat do očí a budu se chovat dostatečně netečně a kamenně, tedy přesně naopak než v Ladakhu, mám větší šanci, že mi dají pokoj a nic si nedo- volí. Nějakou chvíli mi to dokonce i vychází. Pak se ale potřebuji někam opět přepravit a stopnu si tuk-tuk. Jízda probíhá poměrně normálně do chvíle, kdy mi taxikář během jízdy navrhne, že by mi rád pomohl otevřít čakry. Rozumějte – vyspal by se mnou. Nevím, jestli mám vyskočit rovnou za jízdy, nebo to zvládnu přežít až do konce. Uklidňují mě ale všu- dypřítomné nápisy „Stop násilí na ženách“. I taková je Indie.


Co mě ale nepřestává překvapovat, je množství ptactva, které se tu vyskytuje. Na stromech jsou běžně k vidění papoušci nebo pávi. Kdyby Agra nebylo město, byl by to krásný prales. Další den konečně vyrážím na návštěvu Tádž Mahalu. Vstávám kvůli němu brzo ráno na východ slunce, nakonec je ale bohužel opar. Mramorová kupole se tedy do slibované růžové barvy sice nezbar- vuje, přesto je Tádž Mahal překrásný. Jako lotos. Lotos rostoucí „tak trochu z bahna“.


Poslední tečka

Návštěva Tádž Mahalu je mým posledním cílem v Indii. Následně se už jen vlakem vracím zpět do Dillí a další den ráno vyrážím místním metrem na letiště. Můj odchod je poněkud urychlen svižným vstáváním, kdy mi po posteli vedle hlavy proběhne krysa. Také se se mnou asi chce rozloučit... Příchod do zcela vyběleného sterilního letiště tak pro mě představuje ráj plný klidu a míru.


Jaká tedy byla Indie celkově? Když někdo řekne, že se mu líbila nebo nelíbila, v prvé řadě je důležité mu nevěřit. Je to totiž nicne- říkající věta. Indie je neuvěřitelně různorodá a pestrá země. Poměrně trefně to vystihuje i motto, které zní „Unity in Diversity“, volně přeloženo jako „jednotnost v rozdílnosti“. Pro mě byla Indie jednou z posledních zemí, kam jsem kdy chtěla jet. Nakonec je to jedna ze zemí, která mi zatím dala nejvíc. Z velké časti samozřejmě díky dobrovolnictví, které bylo důvodem mé návštěvy. Chtěla jsem někde aktivně přispět a pomoct, aniž bych cokoli očekávala zpět. Snad každý dobrovolník by ale nakonec řekl, že jeho působení mu dalo ve výsledku mnohem více, než byl schopen dát. Radost místních lidí, hromadu zážitků, zkušeností a nespočet nových přátelství. A tak tomu bylo i u mě... ▪

Fotografie: