V momentě, kdy Čína obsadila Tibet, si indická vláda uvědomila, že Malý Tibet je horská bašta, která ji chrání od vpádu Pákistánu a Číny. Od roku 1950 sem přesunula armádu a začala investovat do rozvoje oblasti. Následně oblast otevřela mezinárodnímu turismu. Od té doby se začal život v Malém Tibetu měnit a za 40 let v něm proběhly změny, které u nás trvaly 400 let. Malý Tibet je tedy poslední místo na světě s násilně nepotlačenou tibetskou kulturou, ale na druhou stranu se tato kultura mění dobrovolně díky globalizaci.
Proč to děláme
Jsme přesvědčeni, že pokud se má jejich kultura zachovat, musí projít nějakou transformací do moderní doby. Nechceme místním říkat „buďte takoví, jací jste a my si vás budeme jezdit fotit smartphony.“ Nechceme taky místním diktovat, jak má budoucí podoba jejich života vypadat. Chceme místím pomoci mít kvalitní vzdělání, aby dokázali docenit v čem jsou unikátní oproti zbytku světa a tu unikátnost přetransformovali do moderní podoby jejich životů.
Nejsou to jenom filozofické kecy, máme výsledky
Pod náporem moderních možností vyměnili tamní obyvatele tradiční způsoby stavění za beton. Vyměnit tradiční stavitelství – které je z lokálních materiálů, ekologické a unikátní na celém světě – za beton – který je všude po světě – nám vždy přišlo jako hrozné barbarství. Proto jsme místní získali k tomu, že nové školní budovy budou kombinovat výhody tradičního a moderního stavitelství. Dokončené budovy tříd a školního internátu se staly vzorem pro tamní obyvatele, kteří teď tímto způsobem staví vlastní domy. Vnímáme to jako úspěšný příklad transformace unikátních prvků jejich kultury do moderní podoby. Více podobných úspěchů zde.
Jak vypadají naše ambice
Život v Malém Tibetu nemění neziskovky. Konkrétně ta naše je příliš bezvýznamná k tomu, aby sama rozvoj způsobila. Život v Malém Tibetu se mění díky velkým dotacím vlády, přítomnosti armády (místo s největší četností armády na plochu na světě) a vysokému turismu (do Malého Tibetu přijede ročně 300 tisíc turistů – stejně jako tam žije tamních obyvatel). Naše neziskovka pošle do Malého Tibetu 1 milion Kč ročně (což je na české poměry celkem dobrý). V porovnání s turismem, který přinese tamním okolo 3 miliard Kč ročně, je náš roční dar naprosto bezvýznamný. Vláda a armáda přináší do oblasti peníze v ještě vyšších řádech než turismus. Takže co tam děláme, když jsme tak bezvýznamní? Pokud se podaří tamní upozornit, jaké mají přednosti, například tím, že jim ukážeme, jak zkombinovat tradiční a moderní stavitelství (vysvětleno v odstavci výše), mohou si tímto způsobem začít stavět vlastní domy, do nichž investují ty 3 miliardy ročně vydělané na turistech. Původní kultura tím přejde do moderní podoby i bez ohledu na to, že nejsme „nejmocnější neziskovka v Malém Tibetu“.