Školní infrastruktura

Celý rozsah projektu pomoci rozvoje školy v Mulbekhu je obrovský a podrobně se o něm můžete více dozvědět v sekci rozvoj školy na našich stránkách. Zde se pokusím pouze popsat stavební část projektu pomoci rozvoje školy ze stránky architektonické, stavebně technické a realizační a s tím spojené komplikace. Jenom zde připomenu, že hlavní myšlenkou projektu pomoci rozvoje školy je zkvalitnění a zpřístupnění kvalitního vzdělání všem sociálním vrstvám v celé této vzdálené oblasti Ladakhu. Prvním a nejdůležitějším krokem ke zkvalitnění vzdělání je však získání kvalitních a zkušených učitelů. Druhým krokem k rozšíření kvalitního vzdělání je, pokud možno, zavedení bezplatného vzdělání, nebo pouze za administrativní poplatek, všem, ale převážně finančně slabším rodinám. A další krok je umožnění studia a vytvoření infrastruktury, tedy kampusu školy nejen místním dětem, ale i dětem ze vzdálených částí této oblasti, kteří nejsou schopni docházet každý den do školy. Tento článek je zaměřen především na posledně jmenovanou část projektu pomoci rozvoje škole.

Původní škola, založená v roce 1992 členy místní komunity jako reakce na nekvalitní úroveň výuky v místních státních školách, již nevyhovuje vizím a cílům na vzdělání, které má ředitel současné školy a místní komunita a také stav současných budov je velice kritický. Samotné budovy a vybavení je prakticky nepoužitelné. Budovy se rozpadají, skleněná okna jsou rozbitá nebo popraskaná, dveře netěsní, atd. V jarních a podzimních měsících učitelé a žáci upřednostňují výuku venku, neboť ve třídách je větší zima než pod širým nebem. Teploty v zimě se v této oblasti pohybují od 0°C do -40°C, na podzim a na jaře od -10°C do +10°C a v létě od 10°C do 30°C. Dešťové srážky jsou v této oblasti minimální, neboť je to prakticky poušť ve 3500 m n. m., a přicházejí spíše v podobě přívalových dešťů většinou v červenci a srpnu. Množství sněhu v zimě se pohybuje v rozmezí od 30cm do 100cm. Je také nutné podotknout, že sluneční záření je zde velice silné, především infračervená složka, čehož právě využívají žáci a učitelé a přesouvají výuku v zimním období ze tříd ven. Lze si to představit, jako když v zimě lyžujete na horách a teplota vzduchu je například kolem -10°C a svítí sluníčko, ale díky infračerveným paprskům se však cítíte teple a někdy se i potíte. Je to z toho důvodu, že infračervená složka slunečního záření neohřívá vzduch, ale hmotná tělesa a tedy i lidské tělo.

Celý proces návrhu nové školy probíhal a stále ještě probíhá ve velice těsném dialogu s místní komunitou a zástupci školy. Nejprve bylo nutné stanovit požadavky, cíle a program nové školy a následně pak reálnou kapacitu školy tak, aby pokryla požadovanou oblast. Poté jsme se s komunitou shodli na konceptu školy – ekologická, soběstačná a trvale udržitelná, založená na pasivním solárním principu, schopna samostatného provozu místní komunitou po určité době naší pomoci, co nejvíce využívající místních zdrojů jednak při stavbě, ale také při provozu celé školy a tím být co nejméně závislá na zahraničních finančních prostředcích. Tyto velice vysoké cíle a požadavky nepřímo, ale o to podstatněji ovlivňují celý architektonický koncept školy, její náplň, organizaci a velikost, způsob výuky, atd. Tyto faktory pak společně s lokalitou, klimatickými podmínkami a místními zdroji limitují výběr dostupných stavebních materiálů, které limitují možnosti návrhu vhodné stavební konstrukce, řešení tepelně technických vlastností konstrukcí, voděodolnost a odolnost proti seismickým aktivitám, zásobování vodou a jejího rozvodu, zajištění zdroje elektrické energie, způsobu vytápění a řešení problematiky spojené s likvidací odpadků. V neposlední řadě výše uvedený koncept školy také ovlivňuje koncept údržby celého kampusu tak, aby komunita byla sama schopna financovat a sama provádět údržbu. Ve větším měřítku pak také, společně s konfigurací terénu a místními podmínkami, limitují urbanistický návrh - rozmístění jednotlivých budov s jejich logickou vzájemnou vazbou a řešení venkovních prostor a zeleně celého kampusu. Toto vše ne ve zcela jednoduchých kulturně sociologických podmínkách (buddhismus vs. islám) a hlavně v extrémních klimatických podmínkách, obtížné dostupnosti staveniště, v oblasti s nedostatkem kvalitního stavebního materiálu, mechanizace, nářadí, kvalifikované pracovní síly (převážně ženy a mladí chlapci), a také s velice omezenými finančními prostředky.

Architektonický koncept nového kampusu školy tedy vychází z potřeb a požadavků komunity a lokálních podmínek, zdrojů a zvyklostí. Jak bylo uvedeno výše, nový kampus školy je ekologický, využívající pasivní solární energii k vytápění budov a ohřevu vody a je navržen tak, aby v budoucnu fungoval jako trvale udržitelná a na externím světě nezávislá jednotka, kde veškeré zdroje elektrické energie, zásobování vodou, zásobování potravinami a odpadové hospodářství bude řešeno převážně v rámci kampusu a místní komunity maximální recyklací.

Stěžejním bodem návrhu bylo nalezení vhodného, lokálně dostupného, a tedy i levného, stavebního materiálu a nalezení vhodného způsobu vytápění budov. Cílem návrhu také bylo co nejvíce snížit „carbon footprint“ školy a při stavbě použít co nejméně betonu, který se zde bohužel velice rozšířil a je používán i tam, kde to není nutné. Po konzultacích s místní komunitou jsme dospěli k závěru, že nejvhodnějším stavebním materiálem bude hlína, přesněji řečeno dusaná hlína, což je inovovaná verze typických ladackých hliněných stěn vylitých do dřevěného bednění. Touto metodou zde byly postaveny nejstarší buddhistické kláštery, které jsou stále funkční, a jejich stáří se pohybuje od 800 do 100 let. Tato stará stavební technika, která se stále také používá například i v Nepálu, spočívá ve smíchání vhodné hlíny s vodou, čímž vznikne klasické bláto, a nalitím do prkenného bednění, které je u rodinných domů asi 300mm vysoké a klášterů se výška jednoho záběru pohybuje okolo 600 – 700mm. Bohužel tato stará stavební metoda, která je tím nejvhodnějším pro tuto oblast, je nesmyslně vytlačována betonovými a železobetonovými konstrukcemi a betonovými cihlami. Beton má samozřejmě v určitém směru lepší vlastnosti - větší pevnost v tlaku a v kombinaci s výztuží i v tahu a také delší životnost, ale z hlediska tepelně technického a hlavně způsobem, jakým je místními obyvateli, dělníky a řemeslníky používán, absolutně nevhodný. 

Jelikož, jak jsem uvedl dříve, v Ladakhu je velice silné sluneční záření a počet slunečních dnů se pohybuje mezi 300-330 dní v roce, byl k vytápění budov zvolen pasivní solární koncept, který je zde ve zjednodušené podobě celkem rozšířen a byl hlavní inspirací pro návrh konceptu vytápění i v našem projektu. Pasivní solární vytápění funguje na principu předávání tepelné energie, vzniklé průchodem (změnou vlnových délek) slunečního záření skrze prosklenou stěnu do interiéru. Pro správný návrh pasivního solárního vytápění je nutné rozlišovat, jestli se jedná a budovu používanou ve dne anebo v noci. Podle toho se zvolí způsob předání tepelné energie do interiéru budovy. Pro budovy používané převážně ve dne se doporučuje princip přímého předávání tepelné energie. Takovéto budovy mají poměrně velké prosklené plochy (okna), doporučuje se 1/20 podlahové plochy místnosti, aby interiér byl přímo vytápěn průchodem slunečního záření skrze prosklené plochy. Zjednodušeně si lze tento princip představit jako skleník. V našem případě tam je však limit  na velikost prosklené plochy(okna) 1/20 podlahové plochy, aby nedocházelo k přehřívání interiéru v letních obdobích. Pro budovy používané v noci, jako je například náš internát, se volí princip akumulace tepelné energie do stěn budovy během dne a postupného uvolňování tepelné energie do interiéru ve večerních hodinách. Takovéto budovy mají prosklenou převážně celou jižní fasádu, za kterou se nachází akumulační stěna. Tato stěna se doporučuje stavět z materiálů, které dobře vedou teplo přibližně 300mm silná. V našem případě je stěna z dusané hlíny, která má oproti například betonu výhodu, že kromě toho, že dobře akumuluje teplo, tak má lepší i tepelně technické vlastnosti než beton, který by však byl z hlediska akumulace tepla vhodnější.

Bohužel zde není prostor na detailní popsání projektu a postupu výstavby, ale ještě zde alespoň velice stručně zmíním princip zásobování kampusu elektřinou, vodou a řešení odpadní vody a záchodů. V létě 2011 se nám podařilo zažádat a získat dotace a solární panely na výrobu elektrické energie skrze vládní organizaci KREDA (Kargil Renewable Energy Development Agency), která je součástí Indického vládního programu obnovitelné energie. Škola tedy bude mít vlastní zdroj elektrické energie a nebude fyzicky a finančně závislá na dodávkách ze státní sítě. Stavba solárních panelů již také začala v létě 2011.

Co se týče vodního hospodářství, tak kampus bude zásobován vodou z vrtaných studní, které jsou na pozemku školy. Voda bude přečerpávána solárním čerpadlem do velké nádrže nad školou a samospádem pak rozváděna do jednotlivých objektů, kde na střeše budou umístěny barely a solární panely na ohřev teplé vody. Odpadní voda bude buď odváděna do vsakovacích jam nebo drenáží odvedena k zeleni v kampusu nebo na zahradu se zeleninou, která bude používaná ve školní jídelně.

Záchody jsou řešeny jako kompostovací, přičemž kompost bude opět použit na zahradě se zeleninou.