Hodnocení dobrovolníků

Dozvěděla jsem se díky cestě do Malého Tibetu více o sobě samé, mých možnostech, ale i limitech a zranitelnosti. 

I had no particular expectations going to Mulbekh but now I know it was one of the best decisions I have made. Staying long term at one location gave me the opportunity to become part of the society and it was truly and honestly my home for the couple of months. There is sufficient time for traveling around the Ladakh in between the school holiday or when agreed with the principal. The children are very smart and the work with them is very motivating. I have made a lot of friends. There is plenty of room for personal development – studying books, visiting monastery, trekking, traveling.

The preparation at home was very useful. A well thought and prepared approach is essential. The introductory weekend meetings with Brontosaurus were also useful. It was easier to cooperate with the team of volunteers when we already knew each other and we all had the same goal and followed it.  

I’m still in touch with my family in Mulbekh and I hope to spend the next summer there as well, if not as volunteer than as a tourist for sure.

Půl roku života s projektem Brontosauři v Himálajích se příjezdem do Mulbekhu, změnil v nejkrásnější a nejintenzivnějši 2 týdny mého života. Zásluhu na tom mají hlavně děti, které hýřili radostí z naší přítomnosti, a které se na 2 týdny staly středem mého světa. Dále místní obyvatelé se svou obětavostí, laskavostí a pohostinností a v neposlední řadě všichni ostatní dobrovolnící, které považuju za nejzajímavější a nejinspirativnější lidi, které jsem do té doby potkal. Nikdy nezapomenu. To samé přeju Vám všem, kteří se na toto dobrodružství vydáte. Směle do toho.

Cestu jsem absolvovala v 70 letech, vnímám to, že je to záležitost naturelu, jaký kdo je., má-li ještě mladé smýšlení a nepřemýšlí o tom kolik vlastně má těch roků - tím já rozhodně netrpím. Nemít zrcadlo,kde se jen přece vidím, tak si připadám  stejná jako holky s kterýma jsem tam byla. Takže žádná odvážná ani statečná.Jsem ale strašně ráda, že jsem mohla být v Mulbekhu moc mito dalo a nebýt na tom tak mizerně s jazykem určitě bych jela znovu, protože bylo to ohromně naplńující.

Ozkoušela jsem si práci dobrovolníka v rozvojové zemi, přestože je mi jasné, že za čtrnáct dní mého působení byl můj přínos pro komunitu v Mulbeku minimální, možná i nulový, mě samotnou pobyt inspiroval a motivoval k další obdobné činnosti, která už by nějaký přínos mít mohla. Ozkoušela jsme si, že jsem schopná něco takového dělat, a hlavně jsem si uvědomila, že to má skutečně smysl. Nedokážu změnit svět, ale můžu přispět k jeho i když nepatrnému zlepšení. Vyčarovat úsměv na tváři dětí je jedna z nejkrásnějších věcí, co člověk může zažít. Jsem za tuto zkušenost vděčná!

Poznal jsem zcela odlišný svět a kulturu, co se týče lidí tak mám pouze pozitivní pocity.Čas strávený v Mulbekhu,hlavně díky pobytu v rodině byl krásný.Lidé zde jsou určitě ve velké většině ještě stále čistí a nezkažení civilizací. Dokáží se radovat z drobností a daleko více spolu komunikují.

Díky cestě do Malého Tibetu jsem získala větší důvěru ve vlastní schopnosti a odvahu podnikat nové věci

Jsem tu, říkala jsem si v duchu a snažila se sama sebe přesvědčit, že to je pravda. Měla jsem před sebou dva měsíce dobrovolné práce ve školách a práci s dětmi. V tu chvíli mi došlo, že vlastně ani trochu nemám představu, jak to celé bude probíhat.  Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Jak na nás děti budou reagovat? Jak nás přijmou místní lidé a učitelé? Jak k nám budou přistupovat? Umí vlastně děti pořádně anglicky? Umím dobře já? Budeme si rozumět? Byla to opravdu směsice nejrůznějších pocitů, od těšení se přes očekávání až k mírným obavám, což je asi normální, když se ocitnete v neznámém prostředí. Brzy mě ale veškeré pochyby opustily, stalo se to právě v prvním kontaktu s místními lidmi, kteří byli báječní, od začátku až do konce. Nezapomenutelný zážitek.

Díky Brontíkům jsem měla příležitost dostat se kultuře Ladakhu doslova pod kůži. Nedovedu si představit, jak jinak bych se dostala do ladacké rodiny ( ane jen jedny), do kláštera na oslavu narozenin Dalajlámy, do kontaktu s dětmi a vůbec obyvateli vůbec tak blízko jako právě v Mulbekhu. Z této zkušenosti jsem pak žila a těžila ještě celý můj další  pobyt v severní Indii a vlastně i po návratu domů. Byla to životní zkušenost.

Dostal jsem se do mnoha zajímavých situací, poznal nové lidi, čelil novým výzvám, prožil báječný čas v exotickém prostředí... a v neposlední řadě jsem měl možnost nahlédnout na svůj život a mnoho věcí, které s dobrovolnictvím vůbec nesouvisí, z úplně jiné perspektivy.

Co dodat, kdo nezažil, nepochopí! Motivace byla zcela jasná, poznat Malý Tibet a jeho úžasné hory, jeho obyvatele, jejich kulturu a životní motto a z velké části také sám sebe, své možnosti a poznat také jiný, vlastní náhled na rozvojové komunitní oblasti. Odpovědět si na otázku, kterou si určitě dost lidí, když přijde na téma rozvojové pomoci, pokládá a ta otázka zní, zda je naše pomoc opravdu tak nutná a zda když se bez naší pomoci obešli doteď, neobejdou se i nadále?  Když jsem všechny tyto možnosti mohl následně spojit s dobrovolnickou činností a udělat tak, i když jen v malé míře, něco prospěšného a opravdu smysluplného, nebylo možno dále otálet. Vzhledem k tomu, že se tam člověk necítí jako běžný turista, má větší možnost poznat, ještě stále ve velké, nezkažené míře, jejich život, podle mého velice podobný, jakým žili v původním Tibetu. Letošní léto 2013 pro mne znamenalo druhé, dlouhodobé působení s tamní komunitou, po loňském roce to snad ani jinak nešlo, než se tam vydat znovu. Práce na stavbě jako odborný dobrovolník, po dobu vždy osmi týdnů, mi v nemalé míře zvýšila trpělivost, kreativitu a lásku k sobě samému, kterou jsem do té doby jen málo pociťoval. Do budoucna věřím, že tato oblast Ladakh - Malý Tibet , ale i Indie celkově, pro mne nezůstane zapomenutou a budu na ni vždy rád vzpomínat.

Člověku se úplně změní hodnoty… nejdůležitější je mít toaleťák po kapsách. Jsem šťastná, že jsem mohla být přítomna a zažívat tak silné zážitky, jako tam. Bylo to inspirativní, silné a neuvěřitelně hluboké. Těším se, až začnu psát vše do diplomky

Díky sbírání podkladů pro knihu o vesnici Mulbekh jsem měl možnost bezprostřední interakce s mnoha zajímavými místními lidmi, což mi umožnilo pochopit a ocenit způsob fungování malé vesnice v odřízlém světě po stránce nejen kulturní, ale i organizační.

Při denním kontaktu s místními dětmi i ostatními dobrovolníky jsem se přiučila mnoho v mezilidské komunikaci. Podařilo se mi nahlédnout do tamní komunity a tedy poznat nesmírnou laskavost místních lidí na vlastní kůži mnohem více, než by se mi podařilo, kdybych zde přijela jen jako turistka.

Cesta do Malého Tibetu mi přinesla rozšíření obzoru, získání určitého nadhledu, otevření mysli a s tím spojené zvažování, co chci od života, uspořádání hodnot, ale taky zmatení co je správné, rozhodně jsem se někam posunul. Díky za tu příležitost. Byl to pro mne silný prožitek od setkání až po odjezd. 

V západních městech může mít člověk vždycky víc. Zdá se, že skoro není hranice, kdy by si mohl říct, že už má všeho dostatek. Je skvělé trávit chvíli čas s lidmi, kteří vůbec nic nemají, ale vlastně ani vůbec nic nepotřebují. Připomenout si hodnoty a priority. 

Že jsem poznala Wangchoka :D ---- sranda. Že jsem tam poznala opravdu spoustu zajímavých lidí, indů, ale hlavně čechů, kteří dle mého v budoucnu ještě významně ovlivní můj život J. 

Pro mne osobně znamenala cesta do Malého Tibetu a dobrovolnictví pochopení, že ne vše, co je u nás v západním světě, je špatné a naopak, že ne vše, co je v Malém Tibetu je skvělé a růžové. Věřím, že toto poznání mi v normálním životě pomůže snáze rozpoznávat co je opravdu důležité, za co se vyplatí bojovat a do čeho vkládat energii.